Vnitřní rozervanost

5. března 2013 v 18:38 | Augi |  Příběhy
Procházím se světem a nikdo mě nezná. Ani já sám se pořádně neznám. Přemýšlím co tady dělám. Jaké poslání nesu a kam vlastně tato dlouhá cesta končí? Potkávám různé lidi. Nerozumím jim. Nerozumím sám sobě. Má duše tiše trpí tímto prázdným životem. Nechci žít. Ale musím. Musím najít top, co mě celou dobu naplňuje. To co slyším ve své hlavě. To co cítím a představuji si že bude. Představivost je špatná. Je to jen zlá naděje, která mě drží při životě. Ale stále tady jsem. Přebývám tady na tomto světě. Lidé, kteří kolem mě procházej, vnímám jako prázdné schránky představující skutečnost. Myslící bytosti. Bytosti, které se chovají podle pravidel. Bez citu a bez jakékoli myšlenky. Cítím jejich falešnost. Bolí mě jak se chovají. Trpím za jejich životy. Za jejich prázdné duše ukrývající se v prázdném těle. Cítím se jiný. Jiný než ostatní. Křičím na všechny okolo sebe. Aby se probudili a vnímali mne. Ale má slova z mých rtů nevycházejí. Rozplynou se a já trpím. Nikdo neslyší mé prosby, má přání. Nikdo o mě nezavadí pohledem. Procházím kolem nich a beznadějně se otáčím dokola. Pláču. Ale slzy se neobjevují. Má duše vydává srdcerývné vzlyky, ale nikdo je nedokáže vycítit. Vidí mě jako jakéhokoliv obyčejného kluka, procházejícího světem. Nevzmůžu se na nic. Nezvládnu dál křičet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pan tau pan tau | 3. srpna 2013 v 15:08 | Reagovat

Moc dobře napsáno, cítím se stejně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama