Leden 2012

Já a moje já

29. ledna 2012 v 21:25 | Augi |  Příběhy
Občas potkáte zajimavého člověka, s kterým prožijete skvělý den. Dozvíte se o něm pár věcí, které se vám budou líbit ale i pár vlastnosti, které vám budou proti srsti. Večer se vracíte domů a myslíte na něj. Těšíte se na zítřek. Další den je jiný, ale ten člověk je stále stejný. Říká ty samé věty jako minule, ale v jiném podání. Znovu dělá ty stejné pohyby a gesta. Opakuje se třetí a čvrtý den až skončí v jeden měsíc. Ten člověk je stále stejný. Jako by zapomínal co včera prováděl. Vidíte mu v očích bolest, kterou kdysi prožil a je v něm ukrytá. Ta bolest mu brání konat jisté věci. Snažíte se mu pomoct. On se brání. Proč?. Řeknete si, že to s ním nemá cenu a odejdete.

Vítr mě bodal do tváří a snažil jsem se otáčet proti větru. Jenže to nepomáhalo a opět si našel cestičku kolem mě. Zakousl se mi do nosu, do rtů, do uší. Už jsem byl úplně promrzlý. Tak rád bych si sedl. Lavička na zastávce byla pokrytá ledovou pokrývkou, takže kdybych si sedl, proměnil bych se v ledovou sochu. Vyhlížel jsem autobus, který už měl menší zpoždění. Docela mě to štvalo. Pokaždě přijel včas, až teď při tomhle počasí musel někde zabloudit a mě tady nechat stát a trpět. Jsem já to hloupý, že jsem si nevzal teplou čepici, šálu a rukavice. Když jsem dělal xté kolečko, periférním viděním jsem zahlédl zrzavou skvrnu. Otočil jsem rychle tím směrem hlavou až mi kosti v krku zapraskali a málem jsem upadl na zem. Stáli jsme naproti sobě. Oba zachumlaní v bundě, ruce v kapsách a přešlapující na sněhovém koberci. Mhouřil jsem oči a ona se na mě usmívala. Také neměla čepku ani šálu a s rozepnutým kabátek ke mně přistoupila. "Ty jsi snad anděl" vypadlo že mě. Začla se smát a já se pokusil o úsměv také. "Andělé nemají zrzavé vlasy jako já, ale blond" odpověděla mi. "Ty už jsi viděla anděla že si tím tak jistá?"tázavě na ní pohlédl. Chvíli bylo ticho. Tohle nemám rád. "Možná nejsi anděl, ale pohádková bytost". Nevím odkud se takové kecy vzali, ale fungovalo to."No možná jo, ale ty musíš byt nějaký blázen, když tady pořád přešlapuješ a mrzneš a úplně zbytečně" vzala mě za ruku. "Ona se mě dotkla" zčervenal jsem, naštěstí to nebylo poznat, protože jsem byl promrzlý od hlavy až k patě. Zavedla mě k jízdnímu řádu a ukázala na tabulku, ze které setřela trochu sněhu. "Ona se mě dotkla, proběhla mi podruhé tato myšlenka." Na místě bych se propadl za mou neskutečnou blbostí, začetl jsem se pozorněji na žlutý papír za umělou hmotou."Dnes z důvodu výluky přes tuto zastávku autobus nejede" četl jsem nahlas a musel jsem se zasmát. "Ty jsi ale popleta." Podíval jsem se na ní. Stále měla rozepnutý kabát a vlasy ji vlály všemi možnými směry. Přemýšlel jsem, jakto že jí není zima. Je nemožné aby měla, co to vlastně měla pod kábátem? Bílou košilku. Na krku ji visel řetízek s křížkem. "Co na mě tak koukáš" řekla. "Jsi moc hezká" proběhlo mi v hlavě. Ale to jsem neřekl. "Jakto, že v takovém počasí nosíš toto" ukázal na ní. "No to bude tím, že jsem horkokrevná a otužilá od přirody" se smíchem mi odpověděla a udělala otočila se dokola. "Měl bys to taky zkusit" a začla mě tahat za zip od bundy. "Aspoň nebudeš vypadat jako koule". Trošku jsem se bránil, ale neodolal jsem jejím očím, když na mne pohlédla. Nechal jsem se a byl jsem ticho. "Asi ji někam pozvu" další myšlenka mi proběhla hlavou. "Proč jsem takový blb?" ozvalo se mi v hlavě. "Proč já to neřeknu nahlas, akorát tady jen potichu stojíme, zatímco ona mi rozepína zip u bundy. Uvidí co mám na sobě" Zip doputoval ke konci své cesty a objevilo se zářivě zelené tričko. "Má oblíbená barva" uculil jsem se na ní. "Moje taky" odpověděla "no a co teď?ozvalo se mi v hlavě. Zkoumavě jsem na ní hleděl. Zatímco vítr si našel další cestičky a pustil se do mého těla. Zadrkotal jsem zuby a ona se zasmála. Smála se tak dlouho až mi to bylo trapné, že já nic neříkám. "No jo, já za to nemůžu, nejsem jako ty - horkokrevný." Rozhlížel jsem se kolem sebe a zničehonic jsem sundal bundu a hodil na zem. "Co?" vypadlo z ní. "No já nevím" vypadlo ze mě a začal jsem poskakovat a mávat rukama. "Dáme závod?" a stoupl si vedle ní. "trošku změna, ještě před chvíli jsi se málem proměnil v ledový sloup a teď tady poskakuješ v tričku a vyzíváš mě na závod" nevěřícně vrtěla hlavou. "No jo, to jsem celý já, nikdy nevíš co udělám" zadrkotal jsem."takže na tři a poběžíme k divadlu" řekla. "Počkej, k divadlu ale to je…nedořekl jsem. "Copak, bojíš se?" otočila se na mě. "Můžeme použít i zkratky" usmála se. "Vždyť most je o několik kilometrů dál a budem muset přeplavat přes řeku" zhrozil sem se. "Raz." Pořád jsem stál, zatímco ona si klekla na jendo koleno. "Dva" pdívala se na mě zesdola. "Tři." Vystartovala tak rychle, že jsem to ani nepostřehl a začal jsem běžet za ní. "Proč já se s ní začal bavit. Teď umrznu ve vodě a bude to" se sípavým dechem jsem se hnal za ní. Otáčela se za sebe a popoháněla mě abych zrychlil. "Je to tvůj závod" volala na mě a smála se."Mě to vtipně nepříjde" mumlal jsem a začlo mě bolet břicho. Začal jsem zpomalovat, až jsem se zastavil úplně.. "Že já neřekl něco chytřejšího a začínal něco s andělama." Viděl jsem jak dobíhá k další zastávce a pomalu se zastavuje. Když se otáčela, rychle jsem se schoval za popelnici. "Tak a teď mě bude hledat." Z úst mi vycházela pára a břicho mě bolelo. A navíc jsem byl celý promzrlý. "Sakra" teď jsem si uvědomil že jsem si nechal bundu na lavičce, co když ji někdo vezme. Domů to mám pěkný kus. "Co teď budu dělat?" otíral jsem si ruce abych se nějak zahřál a vykoukl opatrně přes okraj popelnice. Pořád tam stála. "Proč stojí a nejde zpátky. Možná si myslí že jsem běžel jinudy."napadlo me. Obrátil jsem se a sedl si vedle popelnice. Zrovna procházela starší paní se psem, který na mě samozřejmě začal šťěkat. "Paráda a jsem prozrazen" a opět jsem se podíval pře okraj popelnice jak bude reagovat zrzka. "Ani nevím jak se jmenuje, achjo. Hlavně, že myslím na blbosti." Nikdo tam nebyl. Paní šla přes přechod a pes se na mě díval a štěkal. Vyšel jsem zpoza popelnice a rozhlížel se kolem sebe. Nikde nikdo. Začal jsem se bát, že se jí mohlo něco stát. Šel jsem tedy směrem k zastávce. Viděl jsem jak se pes snaží vyškubnout paní z vodítka. Byl to takový malý pudlík. Když jsem došel na zastávku, čekal jsem chvíli jestli se neobjeví. Začal jsem mít opravdu strach. "Co když ji někdo unesl?" napadlo mě. Ale to by byla blbost. "Sakra" ucedil mezi zuby a vydal jsem se opět zpátky. Díval jsem se do země na své stopy ve sněhu, směřující za mě. Otočil jsem se a viděl stopy psa, také od paní a další. Ty musely být od zrzky. Přemýšlel jsem co se asi mohlo stát a najednou mě zasáhla sněhová koule. Přímo do obličeje. Hrozně to zastudilo a mnul jsem si zasažené msto. "Kde jsi" řekl jsem si a šel směrem k popelnici. Ale nikdo tam nebyl. Další sněhová koule mě zasáhla do ruky. "Au" vyjekl sem. Díval jsem se všemi směry, ale nikde nebyla. Byla mi hrozná zima. "Vylez" vykřikl jsem ochraptěle. A opět mě zasáhla, tentokrát do nohy. Rozhodl jsem se, že se vydám zpátky na zastávku ke svojí bundě a budu tam čekat. Doufám že tam bude. Cestou zpátky jsem myslel na bundu , jak si jí obléknu a bude mi teplo. Také jsem myslel na neznámou zrzku, jak ji řeknu vše na co zrovna myslím. Ale v hloubi duše jsem věděl že polovinu věcí neřeknu, protože jsem se styděl a další polovinu z té zbývající půlky zapomenu. "Aspoň jméno musím zjistit." Zasáhla mě další koule. Už mě to nebavilo. Po nějaké chvíli byla zastávka na dohled. Stála tam. Ona tam byla a držela mou bundu a mávala mi. "To ti oplatím" vzdychl jsem. Dělily nás dva metry, když začala couvat. "To nedělej" řekl jsem. "Nebo co?" vyzývavě se usmála. Zrychlil jsem krok, ona se otočila a utíkala. Ale najednou zakopla a spadla na zem. "Tak a to máš za to". Doběhl jsem k ní, ležela na zemi na zádech a koukala na mě. "To mi ani nepomůžeš vstát?" sykla. "No jo" říkám s napřaženou rukou. Chytla mě a¨stáhla k sobě. Leželi jsme na sobě a já zčervenal. "Nečervenej se pořád" ťukla mě prstem do nosu. Já na ní foukl a ona mi to oplatila. Opakoval jsem fouknutí ale ona mi chtěla dát pusu. Uhnul sem. Zamračila se. "Jsem to já ale debil" ozvalo se mi v hlavě. Pomalu jsem vstal a jí pomohl na nohy. Koukali jsme na sebe. Trapné ticho mezi námi se prodlužovalo. "Co mám říct" ozvalo se mi v hlavě. Mrkla. Popotáhl jsem nosem. "Řekni něco"nabádal jsem ji tichou myšlenkou. Neříkala nic. Jen tak stála a čekala co se stane. Asi jsem byl na řadě já. Spíš určitě. Podíval jsem se na bundu. "Dáš mi bundu?" Podívala se na ní, jakoby zapoměla že ji drží a podala mi ji. Dotkli jsme se prsty a ona vzdychla. Stále čekala. Já vím na co,ale nějak jsem to ze sebe nemohl dostat. Oblékal jsem si bundu abych využil času a ona stále na mě koukala. Znervozňoval mě její pohled. Vyčítavý pohled. Pohled, který říkal, že i osla by napadlo co udělat. Popotáhl jsem nosem. Ona mrkla. "Tak co teď?" říkám a vidím že její oči zesmutněly. "Tak zase nic" proběhlo mi hlavou. "No myslím že půjdu domů" řekne potichu a rozhlédne se kolem. "Můžu tě doprovodit?" ptám se v naději že to nějak napravím. "No je to docela daleko a koukám že máš špinavou bundu" ukázala na ní. "No jo." Začlo pomalu sněžit. Byly to veliké vločky. Dopadaly ji na její zrzavé vlasy a já jsem si nemohl pomoct. "Vypadáš moc hezky" vyhrkl jsem to ze sebe a čekal na její reakci. Usmála se a stoupla si přede mě. "Ty taky, nebýt té špinavé bundy." Začervenal jsem se. Hrozně mě to štvalo. Je to hrozně nepříjemná reakce na lichotku od holky, která se mi líbila. Ale takový jsem já. Vyvede mě z míry vše. "Že by druhá šance?" blesklo mi hlavou. Začal jsem mrkat a otíral jsem si oči. "Blbý sníh" řekl jsem. Ona si jen povzdychla. "No tak já už půjdu, musím být brzo doma." Zase jsme se na sebe dívali. Napětí by se dalo krájet a mě bylo nepříjemně. Hrozně jsem to kazil. Tak jako vždycky. "Uvidíme se někdy?" vypadlo ze mě a myslím že to byla první normální a důležitá otázka dne. "To bychom mohli" a vzdalovala se ode mě. "Možná se potkáme na stejném místě, kdo ví, možná někde jinde ale těším se" Začínalo mi být smutně. Zamávala mi a já jí taky. Otočila se a zašla za roh budovy. Její jméno, vzpoměl jsem si a běžel za ní. Ale ona už tam nebyla.

Každý potká někoho zajimavého, někoho s kým ví že prožije budoucnost nebo část svého života. Vrhn se po hlavě a využije všech možností, které se mu naskytnou. Někdo ty možnosti má, ale nedokáže jich využít. Něco mu v tom brání. Rád by se té překážky zbavil. Zbavil by se části svého já, části, která upevňuje jeho osobnost. Tím by se změnil. Ale copak on to chce?

Má autorská pohádka

28. ledna 2012 v 9:34 | Augi |  Příběhy
Kdysi dávno, když jsem byl ještě malý, věřil jsem na pohádkové bytosti. Trpaslíci, elfové, princezny a princové, ale také lesní víly, hobity a zlí trolové, byly mí přátelé i nepřátelé v mém imaginárním světě. Snil jsem o takovém světě, ve kterém bych si užíval různá dobrodružství a navazoval neobvyklá přátelství. Postupem času tento svět se vytrácel z mé mysli. Až se jednou stala neuvěřitelná věc.
Šel jsem opuštěným lesem, zasněženým, a vločky poletovaly kolem mě. Naproti mně zrovna vyběhlo malé stvoření. Mělo na sobě zelené kalhoty, zelený kabátek s černými knoflíky a tvář pokrytou plnovousem. Na hlavě se mu kývala čapka do špičky. Stvoření v ruce drželo sekyrku a pomalu se ke mně blížilo. Leknutím jsem upadl. Stvoření podobné skřítkovi stálo už nade mnou. "C c c co se to stalo?" Vykoktal jsem ze sebe. Nevěřícně jsem se rozhlížel kolem sebe. Zpoza stromu se objevovali další skřítci a plížili se ke mně. "To bych se měl ptát já, kdo jsi," zadíval se mi do očí. Nad hlavou mi proletělo cosi svítícího a tichým hláskem se zahihňalo. Pomalu jsem vstal a skřítek byl dvakrát měnší. Ihned mě zezadu chyili a přivázali ke stromu. "Jsem Artuš" a skřítek se ptal dál. "Co tady pohledáváš a co to máš za nevzhledný kroj na sobě. S nedůvěrou se na mne podíval. V tu chvíli mě napadla bláznivá myšlenka. "jsem v pohádkové zemi," zamumlal jsem. "Cože?" vyhrkl na mne skřítek. "jsem z daleké budoucnosti říkám. Najednou se zdálky ozval hluk a řev. Zhlubin lesa se vyřítil zelené potvory s velkými zuby. Začal boj a já toho využil. Lehce jsem se odvázal z lana a utíkal pryč. Proběhl jsem kolem potoka, u kterého stál kůň. Doběhl k němu, nasedl a spatřil jsem krásnou dívku s udiveným výrazem. Kopl do slabin koně a ujížděl jsem dál. Když se tu přede mnou snášel zářicí pták. "Fénix," vzdychl jsem a spadl na zem. Omdlel jsem.
Probral jsem se až v nemocnici a všem vyprávěl svůj příběh a od té doby mě pokládali za blázna

Iˇm waiting for you

7. ledna 2012 v 20:15 | Augi |  About me
Čekám na něco co nebude, čekám na osvobození z nálady která mi sžírá srdce. Závidím všem zadaným, všem objímajícím lidem, kteří našli své štěstí. Jen já ho stále nemohu najít. Nevím jestli mi tá má závist brání ve štěstí, ale už chci odejít z tohoto utrápeného období. Chtěl bych se někomu svěřit, nevím komu, tak se tu rozepisuju. Venku mě to nebaví. Pokaždé když vidím ten lesk lásky v očích, chce se mi brečet a hledám si místečko, kde bych se zahrabal. Doma mě to nebaví, chce se mi něco dělat a nee jen sedět. Namlouvám si, že když půjdu ven někoho potkám, ale jako vždy nenajdu nic. A když už se někdo objeví tak opět zmízí. Jako pára nad hrncem. Můj objev najde někdo jiný a já mám smůlu. Rozplyne se jako sen. Co dělám špatně? Čím to kazím?