Zavři oči a sni své sny

24. listopadu 2011 v 17:08 | Augi |  Příběhy
Začalo se stmívat , zrovna když jsem procházel kolem lesa. Bylo to mé oblíbené místo. Každý den jsem si zde zašel na menší procházku. Cítil jsem ve svém těle teplo a důvěru ostatních lidí. Nic mi nechybělo. Nedaleko lesa žila má láska. Postavili jsme si vlastními silami malý dům, ve kterém jsme žili. Měli jsme vše na co jsme si pomysleli. Začínala být větší tma a já už jen poznával obrysy stromů po mé pravé straně. Měsíc nade mnou svítil. V dálce jsem viděl obrys domu, okno s vyzařujícím světlem uvnitř. Už jsem poznával i pohybující se postavu. Když v tom zazněla obrovská rána. Za lesem se vynořil obrovský plamen doprovázený černým dýmem a tím to skončilo. Náhle spocený po celém těle se ocitl v posteli. Opět se mi něco zdálo.

Skutečnost byla taková, že jsem žil na kraji města se svými třemi bratry a matkou. Žili jsme v chudobě. Neměl jsem nic. Jen určité představy o budoucnosti. Bratři se stále hádali. Matka měla ráda alkohol.

Náhle mě vytrhlo něco z mého dalšího snění. "Zase jsi neuklidil v kuchyni" křičela odněkud matka. Vstal jsem tedy a. Přiběhl bratr s brekem. "Co brečíš?" zeptal jsem se ho. "Tom mi nechce vrátit hračku" odpověděl mi. "Ach jo" vzdychl jsem, všichni mi tady šli na nervy. Hromada nádobí v kuchyni vypadala, že se za chvíli sesype na mě. Vzal jsem hrnek se srdíčkem a opět jsem se zasnil. Myšlenky se předháněli jedna za druhou. "No jo nemůžu mít všechno" vzdychl jsem. Opět zazněl křik. "Až to všechno uklidíš, tak běž nakoupit." Ozvalo se mi za zády. Za mnou stál jeden z mých mladších bratrů. "A proč nejdeš ty?" ušklíbl jsem se. Bratr na mě jen vyšpulil jazyk a někam utekl. Po chvilce přišla matka. Když mě viděla s hrnkem v ruce zasmála se a řekla: "nestůj tady jako solný sloup a dělej něco." Zavřel jsem oči a chtěl jsem být jinde. Otevřel jsem ústa, ale matka mě předběhla. "Tvůj otec utekl se všemi penězi, kdyby tady byl, měli by jsme se mnohem líp." Otočila se, ale já ji zdržel. "Kdybys aspoň nepila, tak by neutekl. Matce se zkřivil obličej bolestí a hodila po mě láhev. "To už nikdy neříkej, slyšel jsi, už nikdy!" naštěstí jsem včas uhnul a láhev doletěla na hromadu nádobí. S rachotem se sesypalo k zemi. "Odcházím, nevím kam, ale chci odtud" řekl jsem ji klidným vyrovnaným hlasem."tak si běž, táhni!" Stáli jsme naproti sobě. Slzy nám stékali po tváři. "Ty jsi byl vždycky velký snílek" usmála se na mě.Pohladila mě po tváři a políbila mě.

Je to už dlouho, co jsem odešel z domu, ve kterém jsem zanechal rodinu, ale myslím, že to bylo zapotřebí. Mé snění se proměnilo ve skutečnost a naplnilo se do posledního detailu. Také jsem velkou náhodou potkal svého otce. Často sním o mé matce a bratrech jestli se opět setkáme.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Faith Faith | Web | 28. listopadu 2011 v 9:01 | Reagovat

Připomíná mi to situaci (nejen) včera u nás doma.. Cítím se jako ten kluk.. Vlastně, taky sním, o všem možném a doufám, že to jednou příjde.

Moc pěkné. Možná se mi to líbí tím, že žiju něco podobného..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama