Leden 2011

Křik do prázdna By Augi

31. ledna 2011 v 20:17 | augi |  Texty písní
Cítím to v sobě, jak se mi svírá žaludek
Ty pocity které ovládají celé mé tělo
Zadržuju dech, svaly mi měknou
Zdá se mi že stoupám do nebe

Tak rád bych věděl, jak to skončí
Svaly mi ochabují, a já se potácím
Ale už jsem na konci svých sil
A tak mé rty, mé rty se pohybují

Ty vidíš jak klečím, a z očí mi tečou slzy
Klečím tu před tebou, vzlyky se vyhrnou
Před tebou klečí troska, jaká to smutná věc
Mé rty se pohybují, neslyšná slova vycházejí

A tak křičím, chci tě, chci tě moc
mě srdce po tobě touží, hrozně moc

Kolena mě bolí, za krkem mě to štípe
v očích mě to svědí, tváře mám suché
Koukám na tebe, ty zas na mě
tvá odpověď je v dálce, nekonečné

Hroutím se, modlím se, přeju si
V hlavě si to srovnávám, a tobě říkám
Mé srdce žalostné, se k tobě upíná
Za chvíli pukne, a bude po všem
A tak křičím, chci tě, chci tě moc
mě srdce po tobě touží, hrozně moc

V hlavě mi to hučí, v srdci mi to šimrá
Tak už něco řekni,
ať nikdo nečeká
Jsem jako vzduch, co se vlní kolem tebe
a bez poskvrny
tě obklopuji

A tak křičím, chci tě, chci tě moc
mě srdce po tobě touží, hrozně moc

Závislost

30. ledna 2011 v 17:55 | augi |  Texty písní

Rád váš cítím, rád vás držím, slastný pocit když vás sním
sůl vníká do jazyka,
zatřepe se a další si žádá
kulička tam, kulička sem, vždy do hlubiny vniká
slastný to pocit mám, když vás mám

Závislost je všude, závislost je v čemkoliv
Nezbavím se ji, přijímám ji

V ústech vyprahlo mi, kuličky se na jazyku válí
zuby se jich dotýkají, ta slast se nepromijí
Je to tak, je to všude, je to kolem mě
všude kde se podívam, topím se v tom

Závislost je všude, závislost je v čemkoliv
Nezbavím se ji, příjímám ji

Závislost neboli láska, dráždí mé smysly
nebráním se tomu, chci to víc a víc
okamžik nezapomnění , se do srdce vryly
zbyde jen prázdno, prázdno a vůbec nic

Závislost je všude, závislost je v čemkoliv
nezbavím se ji, příjímám ji

Chuť

30. ledna 2011 v 17:33 | augi |  Texty písní
Jednou, jednou když sem tě viděl, chtěl jsem tě mít
šel jsem za tebou a stál před tebou, naproti tobě
chtěl jsem tě mít, mít tě u sebe a dotýkat se tě

Byla si přede mnou, ani ses nehla, tvá vůně mě dráždila
Má ruka se tě dotkla, roztáhla prsty a ucítila tu hebkost
K sobě si tě pomalu přitahoval, a můj nos pocítil silnou vůni

Chtěl jsem tě mít, mít tě u sebe a dotýkat se tě

Hladil sem tvé krásné tvary, krásný to okamžik
nikdy na něj nezapomenu, chuť po tobě nezanikne
Nálada mi klesne, když ty se vytratiš do ztracena

Chtěl jsem tě mít, mít tě u sebe a dotýkat se tě

Má chuť po tobě prahla, mě prsty se chvěly
Myšlenky mé se k tobě upíraly, má chuť také
Opět jsi se objevila a já se k tobě vrhnul

Chtěl jsem tě mít, mít tě u sebe a dotýkat se tě

Sen by Augi

29. ledna 2011 v 22:51 | augi |  Texty písní
Mám sen, mám myšlenku která vyplouvá ze mě
a rád bych ji vytáhl, a ukázal světu

To co mě tíží, to co mě na srdci bolí
Vykřičím to ze sebe, ukážu světu své pocity

Mé vědomí mi říká, že mám na jazyku utržky slov
Svědomi kdesi ukryté, mi skrývá smysl života

Je to všude kolem mě, jen nevím jak dostat to ze sebe
jak to říct jen tobě, tobě a jedině tobě samotné

Vzpomínka za vzpomínkou se vrací, už vím co chci
Chci jen to, po čem touží srdce mé

Myšlenka

29. ledna 2011 v 22:04 | augi |  Básnicky
mé srdce vzplálo pro někoho
dostalo jen chladné odpovědi
jízvička na srdci se objevila
a myšlenky přestaly věřit v život

mé druhé já, chtělo odejít
na sobě si křídla představila
před Bohem klečel se zpovědi
všechny na Zemi to ranilo

tam nahoře dobře by bylo
nad světem se vší krutosti
křídla se opět objevila
do očí se mi vrylo ostré světlo

Cookies - Vrať se

28. ledna 2011 v 22:55 | augi

Zpověď pátečního večera

28. ledna 2011 v 22:26 | augi |  About me
Přemýšlím. Přemýšlím o sobě. O mé povaze. Proč se nedokážu osmělit a normálně oslovit holku. Sice bych to dokázal ale slušně řečeno ty krávy o to ani nestojí..Odrazují mě od toho svým chováním. Pokaždé slyším ten ječivý smích když kolem mě projde menší skupinka holek.
Vím že všechny takové nejsou. Ale jak poznám že je aspoň jedna jiná než ostatní? Chtěl bych vztah, ale k tomu  musí  být dva.  Dřív jsem to zkoušel venku, ale to mi nebylo nic platné. Žádná o mě nestála, neměla zájem se se mnou bavit, bylo to na nich vidět. Někdy jsem si domluvil schůzku přes internet když jsem zkusil odpovědět na inzerát na seznamce. Bylo to pokaždé první a poslední setkání. Když jsem si psál s nějakou holkou, navrhl jsem že bychom se mohli sejít. Skončilo to u fotky. Chtěla abych jí poslal fotku, a tak se stalo a napsala že má něco na práci. Jen jednou se mi stalo a myslím že tohle byla nejúpřímnější, i když zase soudila podle fotky. Řekla že by to nemělo smysl. Jak může vědět jestli by to mělo nebo nemělo mít smysl? Soudit někoho podle fotky jaký je nebo není. Proč?. Štve mě to, šte mě plno věcí. Posmívání. Tohle jsem zažil na základce a trochu na střední. Nesnáším to, nesnáším ty lidi. Udělalo to ze mě to co jsem teď.
Pořád přemýšlím co jsem mohl udělat a jestli bych byl jiný pokud jsem tomu mohl zabránit. Možná bych měl více přátel, možná bych tady teď nebyl, možná bych nechodil ani na školu na které jsem teď. Ale jsem rád jsem kde jsem. Sice mám hrstku přátel, které bych spočítal na jedné ruce a s kterýma občas zajdu ven ale jsem za to vděčný. Za nic bych je nevyměnil. Taky mám plno přátel s kterýma jsem se seznámil na Internetu na různých seznamkách. Sice jsou ze všech koutů ČR ale dokážou mi někdy pomoct, Nemyslet na ten krutý svět, myslet na něco jiného, hezčího. Sice na mě příjde depka. Pak přemýšlím o minulosti kde jsem mohl udělat pár důležitých věci ale neudělal protože jsem byl malý a blby naivní kluk. Přemýšlím stále jen na to nejhorší, přemýšlím stále a říkam si že něco výjde, že něco bude ale nakonec to dopadne špatně. Proč?..štve mě to. Přemýšlím stále a vytvářím si v hlavě budoucnost.  Pak nastane opět realita která mě vypudí z říše snů a opět jsem v tom krutém světě s kterým se musím poprat a být silný.

My soul

25. ledna 2011 v 18:52 | augi |  Básnicky
Martin jméno mé jé, kulatiny nedávno oslavil jsem své
venku je oslavil s kamarádem,
prázdná flaška spadla na zem
chuť mě chytne jen mimořádně,
další den mě hlava bolí strašně
duše má bloudí sama světem, láska se skrývá na jiném místě
myšlenky se mi třídí tiše,
samota je má spřízněná duše
ticho je mým společníkem,
hlasivky bych rád vyřval před mořem
a co dál, dál už nic... dál už mě musíte poznat víc

Kdysi dávno a teď ... 5 část

25. ledna 2011 v 18:06 | augi |  About me
Dvě postavy jako z kamene vytesány, stálý před pokrouceným stromem, mezi kterým v kruhu se mlžila modrá clona. Vlnila se a v očích obou postav se vytvářeli modré obrazce. Najednou jsem se vzpamatoval. Jako kdybych byl v transu, jsem vykročil k té věci a natáhl ruku. Při prvním dotyku, mě polilo neskutečné chladno. Celý jsem se otřásl. Lekl jsem se a ztáhl ruku nazpět. Podíval
se přes rameno na Patrika, ten stálestál a ani nedutal. Šel jsem k němu a zatřepal s ním. Najednou jako kdyby se probrala mrtvola mezi živé a začal žvatlat o tom že se bojí a že bychom měli něco udělat. Musí najít co nejrychleji svou dívku a být zase doma. Já tiše před ním stál a to ho uklidnilo. "dobře" řekl jsem. "Teď se otočíme a vejdeme do té hmoty ať se děje co se děje" obrátil se k němu zády a pomalým krokem šel od něj. Nepokoušel se mě zastavit. Nic jsem neslyšel. Asi nevěřil že tohle chci opravdu udělat. Strčil jsem tam nejprve prst pak  až k zápěstí až jsem skončil u lokte a ohlédl se na Patrika. Ten s vytřeštěnýma očima na mě hleděl a rty se mu neslyšeně pohybovali. "pojď" řekl jsem s bušícím srdcem, čekající na to co bude na té druhé straně. Strčil jsem špičku boty do modré pohybující se věci a najednou se Patrik pohnul a s křikem se vrhl ke mě. V hlavě se mi to pomíchalo a nevěděl jsem co chce udělat. Zastavil se u mě a chytil mě za ruku, jenže jsem byl rychlejší, vysmekl jsem se a chytil ho za košili. Trhl jsem a oba jsme zmizeli v bublavé hmotě. Zamrazilo mě po celém těle.
                Zelené bludiště se zdálo být nekonečné. Všude to bylo stejné a ani se nedalo prodrat na druhou stranu přes vysoký živý plot. Pokaždé když se o to Káča pokusila, poškrábala si své ruce o trní. Měla je celé popíchané a pramínky krve ji pomalu zabarvovali ruce. Snažila se je otírat, protože se ji dělalo špatně z krve. Bylo to k ničemu, nemělo to cenu tady pobíhat. Sedla si na zem a přemýšlela co dál. Byla to silná dívka ale po chvilce přemýšlení se tiše rozplakala. Najednou za sebou uslyšela šramot a vyskočila na nohy. Byl to mrštný pohyb. Neviděla nic, jen stín který zmizel za rohem. Vydala se se strachem za ním, Slzy měla na krajíčku, ty co ji stékali po tváři si setřela rukávem. Zašla za roh a stín opět zmizel za dalším rohem. Zamračila se a bylo ji to divné. Pomalu se rozběhla a lehce běžela za další roh, s myšlenkou že by ji mohl někdo zachránit. Někdo kdo před ni utíká. Běžela a minula další roh, až ten následující ji zabránil aby běžela dál. Narazila do nezřetelné postavy, která k ní  vzhlížela. Leknutím sebou trhla, celá vystrašena opět chtěla plakat ale postava se proměnila v lidskou bytost. Jen s tím že měla zlý úsměv a černé oči. Nejčernější jaké kdy viděla. Byla stále na zemi, snažila se jít pozadu, Na rukách se dotýkala jemného kamení. Rychle vstala a koukali si navzájem do očí.
                V mrazivém tunelu, nepamatuji si vše co se v něm dělo, jen vím že mi byla zima. Před očima se mi objevovali nepostřehnutelné obrazce.
Nevím za jak dlouho jsme vypadli ¨, připadalo mi to jako věčnost ale při tvrdém dopadu se mi zaryli sluneční paprsky do očí. Rychle jsem vstal a Hledal patrika, ten ležel kousek ode mě. "není ti nic" optal jsem se ho a ten kývl hlavou že ne. Pomohl jsem mu vstát. Byli jsme opět v lese. Jako kdyby jsme vlezli do toho otvoru a prošli druhou stranou. Na rameni jsem ucítil třesoucí se ruku, pak třesoucí se hlas Patrika. Otočil jsem se a rozbušilo se mi srdce. Před námi v ohromné výšce se tyčila zelená stěna. S pusou dokořán, s bušícím srdcem v hrudi  opět jsme se stali kamennými sochami. Po pár minutách jsem tiše, beze slova vykročil levou nohou vpřed, lehce jsem žduchl Patrika, ten se otřásl a opět se z jeho rtů valily věty. Poslouchal jsem ho a souhlasil s ním. " tak jdeme "řekl jsem a šli směrem k zelené stěně která měla v sobě vyřezaný vchod. černý jako smrt, temnota plížicí se světlem prolétlo mi v hlavě a zamrazilo mě na zádech. Dvě postavy vešli do zeleného pekla s očekáváním že v něm najdou osobu kterou hledali.

Hvězda

23. ledna 2011 v 21:49 | augi |  Básnicky
Jsi jak hvězda na nebi, vysoko na nebi záříš
Čekám na den kdy z něj sestoupíš
Avšak stále přemýšlím,
měsíc je blizko tebe
Vánek studený mnou projel, vyletěl vysoko nade mne
Leť si leť, posílám zemský pozdrav do nebe
Otázka se vlní větrem,
skály ji vyslali nazpět
čekám stále, stále se usmívám a čekám
vím, že jednou se hvězdy dočkám

Láska na první pohled

23. ledna 2011 v 20:54 | augi |  Příběhy
Bylo to už dávno co se  tostalo.
Byl jsem na jednom neznámém místě. S různými lidmi.
Z čista jasna jako blesk z nebe do mě uhodil. Pocity, které se ve mně objevily byly nové. Nemohl jsem je ovládnout. V mém těle plál oheň. Srdce mi sevřel ledový stisk. Zastavilo se jen na okamžik. Ale připadalo mi, jako by uběhla celá věčnost. Mým tělem pronikl do každé části ohnivý jazyk. Dostal se k ledovému srdci a celé ho obalil svým teplem. Začalo opět tlouct. Ćas se rozběhl a já mohl volně dýchat.
                V ten den pro mě nastalo nové poznání v mým životě. Naivně jsem si myslel, že by se něco stalo. Něco co by zpříjemnilo chvilky v mém osamělém životě. Ćím dýl jsem ji pozoroval, tím víc mě přitahovala.   Vteřiny ubíhali a měnily se v minuty. Kéž by mi nesmělost nebránila. Odvaha se skrývala v hloubi duše. Tak rád bych ji vytáhl ven. Něco mi bránilo se přiblížit, Nohy se proměnily v kámen. Nemohl jsem se hnout, jen mé oči pozorovali se zadrženým dechem danou osobu. Chtěl jsem vejít, chtěl jsem se na ní usmát, chtěl jsem se na ní dívat zblízka, cítit ji. Nešlo to
                Nastala noc.
                Její tvář jsem měl před očima. Její úsměv se mi vryl do paměti, byl tak zvláštní, okouzlující. Přirozený.  Bránila mi usnout. Její úsměv mě nutil mít otevřené oči.tak rád bych ji zahlédl. Byla tak daleko. Pokáždé když se usmívala, do jejích očí přiletěla jisrka a zalesklo se v nich.  Smutek v mých očích vytvořil slzu, která se zaleskla jako hvězda na nebi. Ćím víc jich bylo, tím víc se mé oči přivírali. Brali si sebou obraz toho krásného okamžiku, okamžiku kdy mé oči spatřili JI a srdce pocítilo vzrušení.
                Nastala tma.
                Sluneční paprsky donutily otevřít vlhká víčka od lesklých slz.
Myslel jsem na ní. Opět se objevila a mé pocity byly silnější. odvaha odehnala nesmělost. Podíval jsem se jí do očí. Usmála se "ahoj" řekla a ukázala mi, že si můžu sednout. Bylo mi dobře.  Bylo mi hezky. Měl jsem smíšené pocity. Má dětská naivita mi říkala, že takhle to bude napořád. Nikdy to neskončí. Až jednou neměla důvod přicházet. Ten den se mi sevřelo srdce v hrudi. Nechtěl jsem aby odešla. Tolik jsem jí toho chtěl ještě říct. Moje dětská dušička utrpěla jízvu na duši, mo srdce volalo po ní.
                Odešla.
                Nevěděla to nejdůležitější. Byla to nevyřčená neopětovaná láska

Kdysi dávno a teď ... 4 část

22. ledna 2011 v 20:24 | augi |  About me
Zatímco se dva kluci a jedna holka blížili k lesu, slunce svítilo nad jejich hlavami, nebe bylo čistě modré a za horami se blížili tmavé mraky. V lese se rozezpívali
ptáci a kdesi v hloubi v temném srdci zeleného království se ozval skřek.
Nebyl to lidský zvuk, bylo to něco nelidského, co nikdo nikdy neviděl a ani neslyšel. Vše najednou utichlo a lístečky na malých keřích se slabě chvěli.
Ze stínu, který byl černější než samotná noc, a který byl velmi chladný něco vylézalo. Bylo to hrozivé stvoření. Děsivé oči se rozšiřovali a opět zavírali. Hledalo to potravu a už dlouho to nic nemělo. Čekalo to na vhodný okamžik, kdy zde projde dezorientovaný turista a skočí po něm. Bude mít vystaráno. Opět to zalezlo do stínu.
Nastalo mrtvolné ticho, při němž se ani zvířátka bála hýbat a vydat jakýkoliv zvuk. Na tomto místě by měl radost malíř který by si namaloval obraz v lese. Nehýbající se zvířata a stromy. Jakoby se zde čas zastavil.
Tři kamarádi už byly nedaleko lesa. Dívka která měla řeči o tom že sliby se mají plnit a že se vrátí domů, řekne vše rodičům a bude křičet a bude naléhat na celou vesnici ať se vydají za nimi a budou je hledat. Vše bylo marné.
Pomalu šla za nimi a tiše naříkala. Jeden kluk se oddělil a čekal až přijde blíž, ten druhý šel dál těšící se na les. Dvojíce za ním se objímala, kluk ji něco šeptal a ona tiše přikyvovala.
Po chvilce šli dál, kluk před nimi se otočil a čekal až budou blíž. Patrik opět něco žvanil a všichni se usmívali. Les se zvětšoval až začali rozpoznávat jednotlivé stromy. Už tam budeme, řekl jsem tiše. Na zádech jsem nesl lano, za mnou Patrik s Káčou drželi pití a něco na zub. Došli jsme k lesu a hledali značku.   Šel jsem před Káčou, Patrik kousek ode mě. Rozhlížel jsem se všude okolo a značka nebyla vidět. Najednou Kačka
zmizela.
Vypařila se přede mnou, jak pára nad hrncem. Zavolal jsem na Patrika který se zrovna rozhlížel opačným směrem. Utíkal ke mně a řekl mu co se stalo. Volali jsme na Káču ale nic. Tak jsme šli stejným směrem jako ona.
Stále se nic nedělo. Hrozně nás to deprimovalo a začali jsme být nervózní.
Bál jsem se a Patrik měl slzy na krajíčku. Proč nešla zpátky když zmizela, musela si toho všimnout když se najednou ztratila ozvalo se za mnou a já se na něj díval. Nevěděl jsem co říct. V takových situacích mi docházela slova. Jen jsem mu klidným hlasem řekl
že všechno bude v pořádku a najdeme ji. Najednou jsem za ním spatřil
podivný sloup. Šel jsem k němu když v tom se ozval zvláštní zvuk a stromy se roztřásly. Nedaleko kde se splétaly dva stromy k sobě, vytvářeli jakýsi kruh a v něm se objevila modrá clona. Oba dva jsme zkameněli a čekali co se stane....
Mezitím co jsme hledali Kačku, Kačka se ocitla uprostřed lesa, uprostřed bludiště, které bylo z živého plotu. Zelené stěny se tyčily vysoko a byla vidět jen jasná modrá obloha.
Kačka začala křičet a volat o pomoc. Její hlas nikdo neslyšel. Nevěděla co dělat a bezmyšlenkovitě se vydala vpřed a utíkala někam pryč. Chtěla se dostat ven a být opět se svými přáteli.

Kdysi dávno a teď ... 3 část

21. ledna 2011 v 18:57 | augi |  About me
Les byl veliký a temný. Nikdo nebyl dál než u značky která označovala, že za ní se už ztratilo mnoho lidí. Když jsme k ní dorazily. Zastavili jsme se a já na ně že by jsme mohli kousek jít dál za značku. Dostalo se mi negativní odpovědi. Rád zkouším nové věci ve kterém je troška nebezpečí. U kterého se mi rozbuší srdce a já se pak bojím. Tep se mi zpomaluje a adrenalin mi stoupá. Tak řeknu že jdu já, ale nepustí mě. Taková škoda, tak se aspoň koukáme co je za značkou. Bylo to stejné jako všude, stromy, pařezy, pár větví na zemi. Nenápadně jsem udělal krok dopředu a měl jsem jednu nohu z poloviny za značkou. Najednou sem se lek protože jsem viděl něco co nebylo možné. Noha mi zmizela a já sebou trhnul. Podíval jsem se na Patrika s Kačou, ti nic neviděli a koukali se na mě jak kdybych viděl strašidlo. Řekl jsem jim o tom ale oni mi nevěřili. Tak jsem jim řekl že jim to ukážu a udělal jsem krok za značku a pak další a byl sem celý za značkou. Najednou slyším výkřik a vidím je jak před sebou zděšeně vykřikli a drží se. Koukám na ně, mávám na ně ale vím že mě nevidí. Tak jdu zpátky a oni celí zkamenělí na mě hledí a nezmůžou se na slovo. Kdo by chtěl zažít dobrodružství, ptám se jich a dám ruku za značku. Podívali se na sebe, pak na mě s kusem ruky pryč, jako by se mi amputovala a zkusili to taky. Nejprve jim zmizel prst, pak celá ruka a nakonec nebyli vidět vůbec, vlezl jsem taky za značku a čekal co bude. Ukecaný Patrik se nezmohl na jediné slovo, tak jsem zapřemýšlel o tom proč se tady ztrácí lidé když mohou zpátky. Udělal jsem krok dopředu a Patrik se najednou rozkecal. Mluvil o tom že musíme být opatrní, co kdyby tady něco bylo a zaútočilo na nás. Šli jsme pomalým krokem, pod nohama nám křupaly větvičky malých stromků. Bylo tady mrtvolné ticho, jen jsme slyšeli nějaký neznámý šum. Nic víc. Když uplynula hodina, a my nic nenašli . Rozhodli jsme se vrátit. Když jsme se otočili, hledali jsme značku. Zmocnila se nás panika a běželi jsme tím směrem odkud jsme přišli. Po deseti minutách marného hledání na mě Patrik zařval že je to moje vina, že jsme se ztratily. Já s klidným ale s trochu bušícím srdcem mu odpověděl že najdem značku a v pořádku se vrátíme domů. Moje seběvědomí s obrovskou nervozitou a trpělivostí a klidným hlasem ho dováděla k šílenství. Začal nadávat a kopat do všeho až se rozhodl že na mě skočí a něco mi uděla, Uhnul jsem mu a utíkal směrem kterým jsem doufal že jsme přišli. Pronásledoval mě, už byl za mnou když v tom mě dohnal a skočil na mě. Spadl jsem na zem, kousek od pařezu. Slyšel jsem Káču jak utíká a volá na nás ať neblbneme. Zastavila se a vykřikla, to už mi chtěl dát Patrik pěstí ale výkřik ho zastavil a ohlédl se za sebe. Ukazovala prstem na něco za námi. Tam , volala tam. Shodil jsem Patrika ze sebe a koukl jsem se za sebe. Viděl jsem značku. Oddychl jsem si a postavil se, pomohl Patrikovi a usmál jsem se. Říkal jsem to, že jí najdeme, chtělo by to jen trochu trpělivosti. Vydali jsme se zpět směrem ke značce a když jsme byli u ní, podívali se zpátky a slíbili si že se zde už nevrátíme. V hlavě se mi zrodila myšlenka že bych potaji přišel s provazem, který bych přivázal ke značce ať se neztratím. Patrik mě viděl jak přemýšlím a varoval mě ať se o nic nepokouším. Že si mě bude hlídat. No jo řekl jsem a plácli si na slib že už tady nevkročíme. Má myšlenka se usadila v hlavě a vyčkávala než ji vytáhnu na povrch. Když jsem byl doma, opět jsem ležel na posteli s otevřeným deníkem a psal svůj zážitek z lesa. Přitom jsem přemýšlel že jednou se tam znovu vydám a lépe to tam prozkoumám. Vím že se sliby mají dodržovat ale nějaký vnitřní hlas mi napovídal že tam musím jít. Otevřeli se dveře a vešel brácha, který mi zas dával plno úkolů. 6e musím uklidit a tak dál. Neposlouchal jsem ho, a on začal mít blbé kecy že nic nedělám, že stále ležím nebo jsem pořád někde venku a doma nic nedělám. Otočil jsem se na něj a usmíval se. Toho víc naštvalo a chtěl mě vyhodit z postele a ať jdu uklízet. Ja že nejdu, že se mi chce spát, zavřel jsem deník a přetáhl přes sebe peřinu. Toho ještě více rozčílilo a vyrval mi peřinu z ruk. Mazej křikl. Já stále seděl a koukal na něj. Bavilo mě to a líbilo se mi jak se vzteká. Za chvilku přestal a já si lehl do postele. Další den mě probudily kapky deště padající na střechu. Ležel jsem a přemýšlel co doma budu dělat když prší. Přemohl jsem se vstát a udělal si snídani. Omeletu se vším možným jak to mám rád. Všechno jsem pak uklidil a koukl z okna jak tam je. Lehce pršelo. Vzal jsem knihu a začal si číst. Už jsem byl v půlce a byla to dost chytlavá knížka. Lehl si na postel a pokračoval ve čtení. Nevnímal jsem čas až mě volala máma, že mám návštěvu. Musela na mě volat několikrát, protože mě kniha přímo vtáhla do děje. Najednou nade mnou stojí Patrik, trhnu sebou a málem mi spadne knížka na zem. pozdravíme se a vyjdeme společně ven, Už neprší, jen tak trochu mrholí a udivil jsem se že už je odpoledne. Patrik byl nějaký tajemný, a začal na mě s tím že se vydáme do lesa. Nechápavě se na něj podívám a on mi říka, že celou noc přemýšlel o tom místě a že bychom mohli vzít provaz a tak. Všechno mi vylíčil do podrobností a souhlasil jsem. Má myšlenka vzplála a pomohla mu s plánem. Ještě v ten den jsme se rozhodli jít do lesa.

Kdysi dávno a teď ... 2 část

19. ledna 2011 v 13:39 | augi |  About me
Jak tam tak seděl u zdi, která ho studila na záda, koukal se ven, na sluncem zalitou louku a myslel na jednu holku. Zavřel oči a představoval si jak je s ní venku a hraje s ní různé hry. Na tváři se mu objevil úsměv. Představoval si jak by mohla vypadat, potkali se jen jednou. Měla velký klobou který ji zakrýval tvář, ale její hlas byl sladký jako med.  Poznal by ho kdykoliv a kdekoliv.
Byla to jen chvíle když byl v její přítomnosti. Pak odešla, v uších slyšel stále jednu větu. Slyšel jak k němu mluví a říká, že se jednou opět sejdou.  Mezitím od té doby uběhlo pár let. Celé 4 roky a ona stále nepřicházela. V jeho hlavě byl stále slyšet její medový hlas, vychutnával si ho a zamilovanost k jejímu srdci pomalu vyprchávala. Chtěl ji vidět, chtěl být s ní. Nestalo se tak. Chtěl na ní zapomenout ale nešlo to. Zamilovanost zcela vymizela a on chtěl opět cítit ten pocit, který
by ho šimral po celém těle, jeho myšlenky by mu nedovolovaly myslet na nic jiného. Jen na danou osobu, které by patřilo jeho srdce.  Tohle si přál strašně moc, ale štěstí a láska se mu vyhýbají obloukem.  Náhle se ozvalo bouchnutí dveří a toho vytrhlo z myšlenek.  Slyšel jak kamarád uraženě mručí a naštvaně něco pokřikuje. Tohle bylo u něj normální. Vešel do pokoje a začal hledat bundu, na zemi měl nepořádek, což u něho bylo obvyklé. Kývl na mě. "jdeme Marťas.. a vytáhl z hromady oblečení bundu. Zmizel za dveřma... Já vstal a šel za ním. Obul jsem se a čekal na něj až vyleze z koupelny. Po chvíli jsme vyšli ven, kde nás oslepily sluneční paprsky. Tak kam pudem, zeptal se Patrika. Jdeme za Kačou, a pak se uvidí..možná na hřiště. Tak jsme šli. Před námi šla docela hezká holka celá v růžovém. Patrik na ni něco neslušně zařval. Ona se otočila a něco mu řekne. On ji taky něco řekne a nějakým svým způsobem se s ní začne bavit. Závidím mu jeho seznamování s holkama. Ne že bych na ně něco řval, ale přál bych si je taky tak zaujmout jako on. Kdyby mohl sbalí každou holku na kterou narazíme. Za chvíli se přestanou bavit a my jdeme dál. Dojdeme za jeho přítelkyní, s kterou je už necelé dva roky. Když vyjde ze dvěři, tak se políbí a tak různě, tohle nemusím vidět a tak se otočím a koukám se mezi domy na hřiště jestli tam někdo je. Otáčím se a oznamuju jim  že tam nikdo není. Takže se rozhodneme projít. Je hezky den pomyslím si a připadám si že jsem navíc. Závidím jim. To jak se objímají, i to další. Prošla kolem nás holka, zkusil jsem se na ní usmát ale nějak to nešlo. Ani se na mě nepodívala. Patrik blábolil o všem možném. Jak byl ve škole, koho tam potkal, co tam dělal, jak nesnáší učitelky. Procházeli jsme se zrovna po úzké cestičce která protínala louku. Bylo mi dobře, nebyl jsem sám. Moc jsem toho s nimi nenamluvil. Jen někdy jsem něco řekl.
Stačilo mi když jsem byl v jejich přítomnosti. Někdy jsem řek nějakou hlášku která se všem vryla do paměti. No jo to jsem celý já...tichý jako vrba ale co slovo to perlička. Tak jsme se zasmáli a vykračovali si k lesu.

Kdysi dávno a teď ... 1 část

18. ledna 2011 v 22:42 | augi |  About me
Psal se rok 1900, byl to těžký rok, takový jako ten minulý.
Taky jako ten předminulý, vlastně jich bylo víc. Bylo mu 20 a seděl na kameni nedaleko útesu, před ním se rozlévalo moře, které zrovna mělo špatnou náladu a vlny se bouřily v bílou pěnu. Nebe začalo tmavnout, vyhánělo z něj bílé mráčky a sluníčko se raději už schovalo dávno pryč. Seděl na kameni a připadal si jak ten nejmenší brouk který leze po zemi a nad ním je obrovský svět. Seděl a v rukou držel deník, do kterého si zapisoval své zážitky které prožil se svým nejlepším kamarádem. Neměl moc kamarádů. Neměl jich ani tolik kolik měl na rukách prstů . Vlastně by je spočítal na jedné ruce. To mu stačilo, nepotřeboval se obklopovat davem, neměl nutkání se zviditelňovat ve větších skupinkách a blábolit nesmysly. Přemýšlel o tom jestli se uvidí se svým kamarádem s kterým chodil každý den ven. Někdy na něj neměl čas, nebo mu v tom něco nebo někdo zabránil a on jej neviděl celý týden. Nechtěl být sám, chtěl být s někým a poslouchat co se přihodilo nového. Zrovna si do deníku kreslil nějaký obrázek, když dopadla na stránku kapka, vpila se do papíru a rozmočila část obrázku. Ulekl se a rychle zavřel deník. Schoval jej do náprsní kapsy, skočil na zem a běžel lehce po trávě směrem domů. Kapky se přidávaly a za chvíli jich bylo víc až málem uklouzl na mokré trávě. Bosé nohy jej studily zespod jak běžel, kapky dopadaly na jeho ustaranou tvář. Už byl skoro doma, když ze dveří vykoukla jeho máma, usmála se a čekala až doběhne, pohladila ho po mokrých vlasech. Vběhl dovnitř a sundal všechno co měl na sobě a vklouzl do vany. Potom šel do postele kde přemýšlel jestli další den uvidí svého kamaráda. Začínalo se stmívat když dopisoval něco do deníku a přemýšlel o tom proč je tak sám. Proč nemá štěstí na holky z jeho vesnice nebo z okolí. Nikdy neměl odvahu oslovit dívku která se mu líbila, čekal, čekal a nevěděl proč čeká. štvalo ho to, štvalo ho že je takový a chtěl se změnit, přál si to z celé duše. Nakonec usnul a opět se mu nezdál žádný sen. Když vysvitlo slunce a paprsek se mu opřel do zavřených víček, trochu zamžikal a otevřel oči, přetáhl přes sebe peřinu a otočil se na bok. Pomalu vstával, šel se umýt a pak si vzal něco na zub, něčeho se napil a vyšel ven do slunečného dne, s nebem pokrytých mraku. Bílých a nadýchaných. Byl to svěží den, cítil v kostech že se všechno dneska vydaří. Usmíval se a šel směrem k domu, kde bydlel jeho kamarád. Když stál pod jeho oknem, zkusil zavolat ale nikdo neotevřel okno. čekal a po chvilce hodil malý kamínek do okna. Díval se nahoru do okna a nic se nedělo tak chtěl jít zpátky domů, když v tom uslyšel že skřípe klika u okna a otvírá se. Uviděl hlavu od jeho mámy. Optal se jestli by mohl dovnitř, pustila ho a on vešel. Viděl něco zachumlaného na posteli v pokoji. Slyšel jak ho táta budí a z hromady pod peřinou se ozývá mručení. Tak pak byl sám s ním v pokoji, když už se konečně z té hromady vykopal a řekl že jde do sprchy. Kývl na mě a zmizel za dveřmi.
Tak tam na něho čekal opřený o zeď, v ruce svůj deník a něco do něj čmáral.

Stephen King

18. ledna 2011 v 18:12 | augi |  Knihy
Už delší dobu jsem si chtěl si chtěl přečíst nějakou knihu od Stephena Kinga, až jednoho dne mi tatka přinesl Svědectví...trošku víc stránek ale neva. Mám rád tlusté knížky. Tak jsem četl a četl a po 3 týdnech jsem těch 1050 stran přečetl. Hodně se mi líbila a zaujala mě. Chtěl jsem další, na internetových diskuzích se probírali různé knížky od něj. Protože jsem neměl penízky tak jsem si stáhl pár knih do mobilu. Další kterou jsem přečetl byla Rose Madder..další strhujicí příběh kde se střetáva realita se sci-fi(fantasy) s napínavým dějem...kterou jsem četl občas se zatajeným dechem...teď čtu Ŕbitov zvířátek...taky dost zajímavá kniha s tajuplným dějem...mám dalších 30 knih na mobil ale někdy určitě si koupím knížku...všechny..:)

Pár dní zpátky

16. ledna 2011 v 18:01 | augi |  About me
Dnes budu psát o tom co se mi přihodilo před několika dny. Tenhle článek nebude depresivní jak bývá zvykem, ale spíš k zamyšlení. 
No takže jednoho dne jsem zkoumal net až jsem se dostal na nejmenovanou seznamku, kde jsem si vybral inzerát který mě zaujal a tak odepíšu i když mě už vůbec nenapadá co, a tak tam napíšu pár slov o kterých si myslím že by mohly oslovit tu tajemnou slečnu. Tak jsem odeslal odpověd a doufal jsem že tajemná slečna bez profilu u inzerátu odpoví. No tak jsem zase zkoumal net, psal si s různými lidmi, poslouchal oblíbenou hudbu a brácha měl opět kecy ať ty hnusy vypnu...takže takový normální den...byla už tma, tak jsem šel spát. Další den jsem šel do školy, kde jsem se naučil pár dalších zajímavých věcí a po škole jsem šel domů. Doma jsem si nachystal věci na další den a zapl PC a koukl na email. Na emailu nebylo nic. Tak jsem prožil další nudný den doma a najednou jsem si uvědomil že budou vánoce. Brácha už nakoupil dárky skoro pro všechny tak jsem si moc starostí nedělal že budu muset chodit po obchodech...no tak pak ve škole den před vánoci jsme byli v kině, na českém filmu který se mi líbil ..Kino skončilo, ja jel domů, tam jsem měl oběd a jel jsem na brigádu..kolem půlnoci jsem se vrátil a šel spát...další den byli Vánoce...jako každý rok se mi líbili ..rodinná atmosféra, koledy, svíčky, stromeček... Vánoční den skončil, následoval víkend. V sobotu jsme byli s bráchou u babičky na obědě a pak v neděli jsem byl doma kdy mi na mail odepsala tajemná slečna. Psala že není protí tomu abychom se seznámili. Tak jsme si psali pár dnů, až se mě optala na icq a já ji ho dal. Tak jsem čekal jeden den..a pak druhý den mi napsala. Nevěděl jsem kdo to je až se musela připomenout. No tak jsem si začali spát. párkrát jsem ji naštval, kvůli maličkostem. Něco jsme si řekli a já v tu chvíli nad sebou začal přemýšlet. Proč jsem tak sám, proč se tak chovám a tak různě. Tajemná slečna mě dohnala k tomu abych nad sebou víc přemýšlel, Pokouším se napravit a rád bych ji poznal osobně. čekám až bude chtít, do ničeho ji nenutím, je to jen na ní. Tak tu tak ted sedím..zrovna mi tu hraje Tomáš Klus a dlouho jsem se nepodíval na prezentaci z ajíny. S tajemnou slečnou si stále píšu, nějak si přestávám psát s ostaními. Proč?...nemám čas :D tajemná slečna je nedočkavá...venku je tma a já mam chuť se vyjít ven, nevím proč..dlouho sem nikde s nikým nebyl..naposledy na silvestra. Těším se do školy, tak jako každý den, i když mi to v ní moc nejde tak mě to tam baví. Musím se víc snažit. O čem bych mohl ještě napsat?... nevím..možná příště ... 

Videa 2011

16. ledna 2011 v 17:21 | augi

Evergrey-'A Touch of Blessing'

Finch - What It Is To Burn


J'aime Pas Noël - PV Nova & Monsieur Dream

White Lies - Bigger Than Us


The DILLINGER ESCAPE PLAN - 'Black Bubblegum'