Březen 2010

Moje máma je na Facebooku

29. března 2010 v 13:19 | augi

Tak tohle mě pobavilo, fkt drsny :D 

Roční období

19. března 2010 v 23:58 | augi |  Básnicky
Mění se každým dnem
list po listu upadá a sténá
holé tělo tuhne chladem
na zem se barevný koberec rozkládá

pravý okamžik právě nastává
nechť světlo opět se rozsvítí
a letmý dotek si pohrává
s paprsky slunečními

Robyn -With every heartbeat

19. března 2010 v 23:34 | augi |  Texty písní
Možná bychom to mohli dělat správně
Můžeme to dělat lépe

Možná bychom to mohli dokázat
Mohli bychom se dál snažit
Ale věci se nikdy nezmění

Tak se nedívám zpátky
Pořád umírám s každým krokem, který udělám
Ale nedívám se zpátky
Jen trochu, trochu lépe
Dost dobře k promarnění času
Řekni mi, udělalo by tě to šťastným

Mohli bychom se snažit dál
Ale věci se nikdy nezmění
Tak se nedívám zpátky
Pořád umírám s každým krokem, který udělám
Ale nedívám se zpátky

Mohli bychom se snažit dál
Ale věci se nikdy nezmění
Tak se nedívám zpátky
Pořád umírám s každým krokem, který udělám
Ale nedívám se zpátky

A bolí to s každým tlukotem srdce
A bolí to s každým tlukotem srdce
A bolí to s každým tlukotem srdce
A bolí to s každým tlukotem srdce
A bolí to s každým tlukotem srdce
A bolí to s každým tlukotem srdce

život .2 část

9. března 2010 v 16:13 | augi |  Příběhy
Jak sem si vychutnával každé sousto mého oblíbeného jídla, přemýšlel jsem o nabídce toho starého pána. Přitom jsem koukal na své nohy, otupělé injekcema. Tohle jsem nechtěl. Ležet tady každý den, vnímat ostatní jak se procházejí a mohou se dostat kde chtějí. Vedle na nočním stolku ležela stále vizitka s telefoním číslem. Jménem a titulem. Pomalu sem dojídal mé jídlo, když v tom přišla má ošetřovatelka. ˇvidím že už to máte všechno v soběˇ usmála se svým andělským usměvem. Pohledl jsem ji do očí a usmál se. ˇco kdybychom si někdy vyšli ven na procházku?ˇ řekl jsem ji a ona zvedla tácek s prázdným talířrm. ˇráda , jen co odnesu nádobí, zajdu pro vozík a pujdemˇodvětila..ale já jí zadržel se slovy že teď ne, že jednou se projdeme bez nějaké podpory. Smutně se na mě usmála a řekla ne moc podporující větu: ˇvždyť víte že nemáte v nohách kus kostiˇ Tohle mě přesvědčilo abych zavolal tomu chlapovi. ˇje mi s vámi dobřeˇodvětil jsem a požádal ji o telefon. Přinesla mi ho, a pomalu mě uložila opět do postele. Do tohohle vězení v kterém se odehráva celý můj život a i tady skončí. V téhle budově uprostřed parku nad kterým svítilo slunce, v téhle místnosti odlupující se omítkou a rozvrzanou postelí. Opravdu radostný život. V rukou sem držel telefon a vyťukával 9 místné číslo. Číslo, které mi dávalo naději. Naději v něco v co sem moc nevěřil ale mým snem. I když mě vyhlídka žit na cizí planetě trochu děsila, přesto vě sem začínal byý štastný v něco co bude. V telefonu se ozval vytačející se ton. Srdce se mi rozbušilo. Tekly mi slzy a už sem to chtěl položit když v tom ton ustal a na druhém konci se ozval hlas: mezinárodní vesmírná společnost, Dr: Golb u telefonu. Tohle mě dorazilo. začal jsem koktat, nevěděl jsem co říct.ˇtady...to sem já...hmm..Johnˇ vypadlo ze mě. Doktor si odkašlal a opal se odkud se známe. řekl jsem mu o jeho dnešní návštěvě. ˇoch ano, uz si vzpomínam, tuším že jste si mou nábidku velice moc dobře rozmyslel, chtěl bych vám řict že vám to změní celý váš život a ocitnete se na místech kde žádný normální člověk nevkročil. srdce mi stále bušilo, telefon se klepal v mé ruce a můj hlas zněl jinak než jindy. ˇpromiňte, jsem docela mimo, chtěl bych se s vámi sejit a projednat toˇnevěděl jsem co říkám ani proč, prostě ty slova ze mě sršela. Doktor odvětil že pro mě přijede ať se připravím. ˇokˇřekl jsem a byl slyšet zaklapnutí. Rozhovor trval necelých 5 minut a ja byl spocený jak myš. Těžce jsem dýchal a až teď mi docházelo co právě proběhlo. Přemýšlel jsem co bude následovat v příštích hodinách ne-li dní a možná i týdnů. ˇjejda vy jste ale mokrý, co ste provádělˇvytrhla mě z tranzu ošetřovatelka. ˇbyla mladá, tipoval bych ji 25 až 30 let. její zelené oči byl teď ještě více zelenější. ˇlíbíte se miˇřekl jsem ji. Zastavila se, zčervenala a otírala mě papírovým ubrouskem. ˇďíky, ani nevíte co bych s vámi provedlaˇ odpověděla lehce svůdným hlasem. ˇkdyby vaše nohy chodily, mohlo by něco býtˇmrkla na něj Teď jsem se začervenal já. ˇvšechno se může stát, i to nemožné. jednou prožijem to co si přejemˇ. v té chvíli mi otírala kapesničkem čelo, když jsme se střetli pohledem. Nastala chvilka ticha, soucitu. Jeji rty se mi zdáli více přitažlivější než kdykoliv jindy. Byly pár centimetrů ode mě, byla nakloněna tak, že jsem cítil její vůni. Rukou jsem jí přejel po vlasech, zachvěla se. Její zelené oči zamrkali. ˇtento okamžik si budu pamatovat celý životˇřekl jsme potichu. ˇani tvé jméno neznámˇ..její šepot zněl jak lehký letní vánek. ˇMiaˇ odpověděla. čas se zastavil a ona se víc a víc přibližovala. Naše rty se lehce dotkli. ˇklep, klepˇMia se odtrhla a já si přál aby nezaznělo to prokleté klep.

život

9. března 2010 v 15:13 | augi |  Příběhy
Bylo to nesnesitelné cítit tu bolest ve mně, dívat se na to jak trpím na posteli, zatímco ostatní tiše litují v jaké sem situaci, sice to nedávali tak moc najevo, ale vytvořil sem si takovy instinkt na tuhle věc. V jejích očích to přímo sršelo. Měli kamenny výraz. Přitom jejich oči toho hodně napověděli. Uhnuly pokaždé stranou, když se naše pohledy střetly. lehce se zašklebily a odešly stranou. Všichni se jen tak procházeli, zatímco já ležel na posteli, kousek od okna kde svítilo slunce, mraky si pluli po jasně modré obloze. Stromy tiše stály, v jejichž korunách zpívali ptáci. Všude kvetla zelěň, Cely svět žil, jen já ztrácel svůj život na tomto místě. Chtěl jsem vstát a dokázat něco co jiní ne, udělat plno věcí bez pomocí jiných, chtěl jsem žít. K posteli přišel nějaký neznámy starý pán, starostlivě si mě odměřoval svýma tvrdýma očima, jaoby v nich nic nebylo. Byly z kamene. Nemohl jsem v nich číst ani poznat co si myslí. Jen tak na mě koukal, usmíval se. Zkoumal mé tělo dopodrobna. nemohl jsem to vydržet, svými suchými usty si jazykem navlhči rty a pomalu vytvářel větu. Zachroptění v mužově tváři vyvolalo záškub. Ale i přesto mi rozuměl. Posasil se na židličku vedle mé postele, sundal si brýle, které si zastrčil do náprsní kapsy svého kabátu. Tiše, ale srozumitelně mi kladl otázky. Nechápal jsem význam otázek, ale byly v téhle situaci zvláštní. Ptal se na to jestli chci zase chodit, nebo jestli chci zažít dobrodružství, které je za hranicemi lidského chápaní. Koukal jsem na něj nechápajícím vyrázem, muž znejistil a vyprávěl mi o Planetě daleko od naši rodné země. Zamrkal jsem, chtěl promluvit, jenže mě zastavil mužův prst na mých rtech. %rekl ať nemluvím, že mám času dost. Na přemýšlení o této věci je potřeba hodně dlouhý čas. Dal mi svou vizitku na noční stolek, vstal a odešel. Byl to na pohled příjemný člověk, jen ty jeho oči mě znervozňovali. To o čem mi povídal se zdálo byt neskutečné, byl tu možnosti o kterých jsem snil, ale až takový extrém - bý někde na cizí Planetě. daleko od země, se zdálo byt neuvěřitelně absurdní. Uplná hloupost, neměl jsem zrovna moc fantazie a chtělo se mi smát. Jen kdyby to šlo. Rozesmál bych se na celé kolo. Po nějaké době přišla má ošetřovatelka s obědem, Jako vždy vypadala hezky, s milým širokým úsměvem, menšíma, ale zato svádějícíma očima, blond vlasy a štihlou postavou. Pohladila mě po tváři, usmála se svým obvykle kouzelným úsměvem. Možná si ho trénovala jen pro mě, před zrcadlem doma. Má ho jen pro mě a pro nikoho jiného. Její pohlazení bylo krásné, takhle by to mohlo být celý den. Opatrně me zvedla, přistčila ke mě stolek s jídlem a podala mi příbor. Pomalu jsem jedl, vychutnával každé sousto. Myslel na ošetřovatelku na Planetě plné dobrodružství. Při té myšlence mi uvízlo v krku sousto a začal se dusit, zároven smát až jsme byl celý červený. Ošetřovatelka přiběhla, rychle mě začla placat po zádech. Vůbec to nebolelo, jakoby to trénovala celé roky. Konečně to ze mě vypadlo, a já mohl klidně jíst dál. Ošetřovatelka na mě koukala svým utrápeným obličejem. řekl jsem ji at si neděla starosti. Opět mě pohladila s takovou něhou až s emi chtělo brečet. 'hezky papej a nezlob' řekla a odešla. přikývl jsem na souhlas, každé sousto pomalu žvýkal....

pokračování příště :)

naděje

5. března 2010 v 10:46 | augi |  Básnicky
na věčné časy se schyluje
smítko prachu se vzdaluje
do prázdných končin ulehne
na půdu ohněm červenajíc se

závan větru přes svět se žene
zprávu králi o smrti nese
mocná bytost lid ohrožuje
hrdina se pouští vleče

ohněm požehnaný
se smrtí spřátelený
s mocí nebojácný

ticho

5. března 2010 v 10:34 | augi |  Básnicky
ticho ve své prázdnotě
utichalo ve své nádheře
spolu se svým protějškem
ulehlo s daným okamžikem

tma pohltila vše živé
temnota jej stáhla k sobě
závan smrti povstal ke mě
hrůza nastala ve velké miře

vzpomínka vzplála
s tichem se odebrala
na vščnost dalekou
cestou prašnou a tichou